K larpům jsem se nedostali tak typicky jako většina skupin – ještě před naší první jsme chodili k Vltavě mlátit se klackama a bylo to moc fajn. Ne, fakt to nebylo zas tak hrozný, jak to zní a nějak to začít muselo.

Přímo larp jsme objevili, podobně jako spousta dalších, díky časopisu Level. Už si nepamatuji, kdy ten článek vlastně vyšel, ale mám dojem, že hned první léto po něm jsme vyrazili. Naším cílem byla akce jménem Zbyglaw, na kterou jsme nakonec nejeli a už nevíme proč (možná to bylo tím, že nám ještě nebylo patnáct).

Druhou nejbližší akcí, která se nám zalíbila byl právě Nofar III: Dlouhá cesta domů. Měli jsme to štěstí, že se konal přímo v Kralupech, dokonce pár stovek metrů od Kobrova hnízda. Vyrazili jsme jako správný bunch of rookies (cituji Lutha) pěšky, v rukou jsme vláčeli igelitové tašky. Já jsem si dokonce vyrobil z izolepy provázek (po ruce nebylo nic lepšího) a na školní batoh si jím profesionálně přidělal spacák. Po cestě Minicemi jsme se potkali s jinou skupinou a když procházeli kolem, někomu z nás utekl do silnice před jedoucí auto toaletní papír. Myslím, že jsem to byl já.

Když jsme konečně došli na místo, byli jsme dost překvapeni děním. Někteří z nás se dost bránili seznamovacím hrám, obzvlášť Luther se jich nakonec dokonce ani nezúčastnil (odradilo ho vysvětlení pravidel – všem se zavázali oči a pak jste po hmatu měli najít někoho, kdo Vám byl sympatický). Moc mě nepřekvapuje, že před tím utekl, ale já jsem na útěk neměl odvahu. Jen jsem se hrozně bál, abych si takhle nevybral nějakého kluka, a asi jsem s tím nebyl sám.

Nebudu Vám popisovat průběh celé akce, to by bylo příliš zdlouhavé. Jen vyzdvihnu pár věcí, kterými jsme se (mezi sebou) proslavili.

Pár hodin po příjezdu nám Karel oznámil, že si zapomněl spacák, karimatku a stan. Dost jsme se divili, ale to je přesně on.

Jako správní rookies jsme si taky přivezli vojenskou celtu na ochranu před deštěm. Na místě jsme potom vyřezali kolíky, ale přístřešek se nám nepodařilo udělat vyšší než asi 30 centimetrů. Naše první setkání s hlavním orgem spočívalo v tom, že prošel kolem a jen tak na půl pusy pronesl: „Tak v tomhle bych nespal.“ To nám dodalo. Když potom skutečně začlo pršet, tiše jsme záviděli Luthovi a Milanovi, kteří se smáli ve stanu pár metrů od nás.

Vrcholem naivismu bylo, když jsem cvičil skoro celé dva dny na mága ohně. Konečně se mi to podařilo, stal jsme se novicem. Asi po půl hodině jsem potkal Gavina. Chvíli jsme si povídali a zanedlouho šli dva kluci kolem. Zeptali se nás, jestli s ním skočíme pro vodu. Neměli jsme co na práci, tak jsme šli. Ani nám to nepřišlo nějak podezřelé, dokonce i když se nás u studánky zeptali přímo, jestli se nechceme sklonit a napít se. Poslušně jsme tak udělali a oba nás podřezali.

Přes to přezevšehno musím přiznat, že se mi tahle akce líbila spolu s Eodixem, která byla moje druhá, snad nejvíc ze všech. Bylo to způsobeno sice asi hlavně tím, kolik mi bylo, ale zážitek odsud je hrozně intenzivní a dodnes si na to sem tam vzpomenu.

Stalo se to v roce 2003, takže se k tomu již klidně můžeme přiznat.